Má temná stránka mateřství

Dneska mám pro vás jeden příběh ze zákulisí.

Můj spokojený, šťastný a naplněný život má i odvrácenou stranu. Jsem prostě „jen“ žena – lidská bytost.

Moje velké téma, které se objevilo už u porodu bylo, že jsem si nedokázala říct si o pomoc. Všechno přece zvládnu sama. Nebo ještě lépe, měla bych všechno zvládnout sama.

Tenhle vzorec se poslední týdny manifestoval do vyčerpání a pocitů bezmoci, že to nezvládám. Synovi Leovi je teď už 9 měsíců. To je dost dlouhá doba na to, abych si všimla, že něco není v pořádku.

Nemůžu si dojít v klidu ani za záchod, nebo se v klidu najíst. Nestíhám si ani umýt vlasy, pořád jsem k dispozici našemu mrňouskovi.  On je teď přece na prvním místě. Tohle je moje momentální nastavení, kterého jsem si konečně všimla. Nic moc.

Nemám téměř žádný čas pro sebe. Jen tak se zastavit a spočinout. Naladit se na sebe a ne být ztracená jen v každodenní péči o našeho syna a v povinnostech. Je to po těch devíti měsících už docela v výzva.

Když si vezme Lea na procházku můj muž, čas věnuji svému poslání, které mě naplňuje. Chybí mi ale čistě čas jen pro mě. Vím, že ho potřebuji pro to, abych byla v pohodě a pro něj.

Tohle téma je teď silnější, než kdy dřív a čeká a volá po zpracování. Tak co tedy teď s tím?

Díky tomu, že jsem si toho všimla, tak jsem to posdílela s kamarádkou. Když jsem slyšela, jak to má nastavené ona, vyhrkly mi slzy do očí. To já si nemůžu dovolit. Mít hodinu ráno a hodinu večer jen pro sebe, to je pro mě prakticky nereálné.

Mám na mysli čas JEN pro sebe, bez uklízení, bez praní plínek, mytí nádobí, vaření či práce na počítači.

Pak mi položila pár dotazů, jestli si řeknu o pomoc kamarádce nebo rodičům. Taky otevřela možnost si zaplatit hlídání.

Představila jsem si, koho bych požádala a v mém vnímání této situace najednou nikdo nebyl. Nikoho ze svých přátel bych si nedovolila požádat o pomoc. Připadala bych si, že je obtěžuji, že každý má svých starostí dost. Zajímavé zjištění, docela mě to vyděsilo. Tohle se mi úplně nezamlouvá. Skuteční přátelé přeci nejsou jen na ozdobu.

Tenhle kostlivec už občas vypadával ze skříně, ale teď vyskočil a začal běhat kolem mě docela intenzivně. První krok ke změně je to, že to teď s vámi sdílím. Pomáhá mi to uvědomit si, jak to MÁM nastavené a jak to CHCI mít nastavené v hlavě.

Další krok bude, že napíšu email svým přátelům a požádám je o nějakou formu pomoci. Nevím, jestli pomoc přijde, ale musím to zkusit. Potřebuji udělat další praktický krok k tomu, aby se něco změnilo.

Co vnímám jako nejpodstatnější, že si už teď vědomě udělám každý den čas jen pro sebe. I kdyby to bylo pět minut, věnuji je pouze sobě a svému vnitřnímu světu.

Sama pro sebe jsem si řekla, že při péči o svého syna dám sebe na první místo. Nejdřív si dojdu na záchod, napiji se a pak mohu saturovaná pečovat o něj z jiného místa. To je to, co mu chci předat. Jsem sama pro sebe na prvním místě a budu ráda, když to bude mít taky tak.

Vnitřní práci, kterou teď udělám je, že se budu více ladit na svou vnitřní průvodkyni a žádat o vedení. Negativní přesvědčení, které mi už dál neslouží vybalancuji pomocí metody PSYCH-K. Kdysi mi zásadně pomohla v otevření se mateřství a tak jsem se rozhodla si udělat kurz, abych mohla pomáhat sobě, svým blízkým i na sezeních s ženami.

I tak jsem vděčná za všechno, co mi mateřství přináší, protože se dotýkám důležitých hodnot ve svém životě.

Přeji vám krásné dny ve spojení se svou vnitřní moudrostí.